Liliana Pham je bývalá modelka, fotografka, oděvní a grafická designerka, která se narodila v České republice vietnamským rodičům. Rozhodla se opustit svůj dosavadní život v Česku a odstěhovala se do Vietnamu.
Měli jsme tu možnost sepsat krátký rozhovor, který vám nastíní, proč se 26letá Liliana, rozhodla přestěhovat se do Vietnamu.
Které tři slova Vás nejvíce vystihují a proč?
Duše – to je to, co jsem. Bezpodmínečná láska – to je to, k čemu jsem se narodila se naučit a prožívat v tomto životě. Strach – to je to, co mě brzdí a blokuje od toho, abych tu bezpodmínečnou lásku žila.
Proč jste se rozhodla odcestovat do Vietnamu na delší dobu?
Nejprve jsem opustila úplně všechno materiální. Svou původní práci, bydlení a prodala nebo rozdala osobní věci. Pak jsem se rozloučila s přáteli a rodině oznámila, že odjíždím. Ve prospěch toho, abych si dala šanci se soustředit na svůj vlastní život bez vlivu okolí, lidí a prostředí. Abych si zformovala co nejautentičtější život, oproštěný od systému a zavedených pravidel.
Jaké byly Vaše první dojmy, když jste se přestěhovala, a jak Vietnam vnímáte nyní?
Do svých 22 let jsem se vyhýbala vietnamské komunitě a používání vietnamštiny. Neuměla jsem číst ani psát a mluvila jen, když to bylo nezbytné. Svoji vietnamskou identitu jsem nevnímala, nezajímalo mně odkud pocházím, nebyla jsem vychovaná pod klasickým rodičovským dohledem a nestudovala ekonomii ani práva. Zřejmě bych byla ten poslední kandidát, který by se do Vietnamu přestěhoval a začal tady žít.
Všechno se změnilo v okamžiku, kdy jsem se rozhodla chodit na vietnamštinu, a to mi převrátilo život naruby. Začala jsem poznávat svou druhou identitu, mít vietnamské přátele, mít víc pracovních příležitostí, dokázala lépe komunikovat se svými rodiči a potkala životního partnera.
Žiji na ostrově, kde bud’ svítí slunce, nebo prší. Je tu klid, příjemné klima, minimum smogu a moře mám 10 minut na motorce. Pokaždé když vystoupím z letiště, tak mě zaplavuje jeden a ten samý pocit, který nejde moc popsat. Říkám tomu “deka”. Když na mě padne těžký vzduch, zírá na mě hromada lidí, je mi vedro v mikině, kterou mám na sobě, já si povzdychnu a říkám si v hlavě “Vždyť no jo…” Vietnam byl vždycky mým druhým domovem, jenom jsem si na to musela znovu vzpomenout.
Jak se Vám pracuje z Vietnamu, je přístup organizování práce jiný než v Česku?
Pracuji na dálku, a to mi poskytuje určitou svobodu. Nemusím vstávat, nemusím nikam chodit, nemusím se s nikým loučit, nemusím se nikam dopravovat, nemusím se zdravit s kolegy, nemám pauzu na oběd, nemusím chodit na pondělní brainstorming, nesleduji čas, kdy už mohu odejít, netěším se na pátek a nevadí mi pondělí. Víceméně jsem hledala a stále hledám odpovědi na to, co vyhovuje mě a co je ostatními považováno za normální.
Vrátila byste se v budoucnu do Česka, nebo vidíte ve Vietnamu lepší vyhlídky do budoucna ?
Mám Českou republiku a Prahu ráda, jenom se mi postupně vytratil zájem žít tamější způsob života, který je v něčem svázaný určitým systémem. A to se týká několika věcí, které jsem dokázala vidět až s odstupem času a poznání, že se dá žít i jinak.
———————–
Moc děkujeme Lilianě Pham, že nám poskytla rozhovor ze svého soukromí. Pokud byste se chtěli o Lilianě dovědět víc, můžete se podívat na její portfolio, které stojí za prohlédnutí.