Je zvláštní, jak si člověk někdy neuvědomí váhu obyčejných věcí. Dny plynou, řešíš práci, lidi, povinnosti. A pak se najednou zastavíš. Bez velkého důvodu. Jen proto, že ti dojde, že některá data si zaslouží víc než poznámku v kalendáři.
Tenhle den má pro mě dnes jinou váhu než dřív.
Přesně před 18 lety jsem v tenhle den podepsal jednu ze svých prvních smluv. Nebyl to žádný „velký byznys“. Nebyla to sláva. Nebyl kolem toho hluk. Jen propiska, papír a pocit, že teď už nejde couvnout.
Pamatuju si ten moment hlavně proto, že byl tichý. A v tichu si člověk často uvědomí víc, než když je kolem ruch.
Moje „praxe“ ale nezačala v roce 2008. Ta začala mnohem dřív.
Dětství bez návodu
Jako u spousty česko-vietnamských dětí to u mě nezačalo otázkou, čím budu. Spíš otázkou, jak to zvládnout. Ve 11–12 letech jsem si musel umět sám vydělat i na obyčejné věci. Třeba na svačinu do školy. Dělal jsem kamelota, prodával jsem, běhal po ulicích a učil se rychle přemýšlet. Když se něco nepovedlo, nebyl čas to rozebírat. Člověk se přizpůsobil a šel dál.
Dnes se o podnikání mluví jako o snech a vizích. Pro mě to dlouho nebylo ani jedno. Byla to spíš dovednost pohybovat se v prostředí, které nebylo úplně moje, a nenechat se tím semlít. Už tehdy jsem se učil pozorovat lidi. To, co říkají. A hlavně to, co neříkají.
Tlumočení jako překlad reality
Když se později objevila možnost tlumočit a pomáhat vietnamským lidem, kteří poprvé přijeli do České republiky, zapadalo to do sebe přirozeně. Ne proto, že bych měl jasno o své roli. Ale proto, že jsem tu situaci znal.
Tlumočit. Vysvětlovat. Překládat realitu do jazyka, kterému rozumí obě strany. A tím nemyslím jen slova. Myslím tím vysvětlovat, proč se někdo ptá znovu. Proč úředník trvá na papíru. Proč „ano“ někdy neznamená ano. A proč ticho může znamenat nesouhlas.
Snažil jsem se být klidnou oporou ve chvíli, kdy se člověk cítí ztracený. Stejně jako jsem se občas cítil já sám, když jsem byl mladší.
Co jsem tehdy ještě netušil
Když se dnes vracím do roku 2008, je mi jasné, že jsem toho tehdy věděl málo. Netušil jsem hlavně tři věci.
Že důvěra není samozřejmost. A že podpis sám o sobě nic neřeší. Důvěru si člověk nevynutí. Důvěru si musí zasloužit. A chce to čas.
Že jazyk nestačí. Umět mluvit neznamená rozumět. Skutečné rozdíly jsou v tom, co považujeme za slušné, co bereme jako dohodu a co jen jako náznak. Když tohle nepochopíš, můžeš mít dobrý plán – a stejně narazíš.
A že práce „v terénu“ je ta nejlepší škola. Situace, kde stojíš mezi lidmi a víš, že jedno špatně zvolené slovo může všechno zkomplikovat, tě naučí víc než jakákoli teorie.
Česko-vietnamské prostředí je krásné. A zároveň složité. Obojí platí současně.
Když se z pomoci stane směr
Zpětně vidím, že první roky nebyly o růstu. Byly o sbírání zkušeností z praxe, vztahů a hlavně pochopení toho, co lidé skutečně potřebují. Práci. Informace. Orientaci. Někoho, kdo jim věci vysvětlí bez zbytečného tlaku.
Právě z těchto potřeb začaly postupně vznikat projekty, které dnes lidé znají. Ne proto, že bych měl velkou vizi. Ale proto, že bylo potřeba řešit konkrétní věci tady a teď. A spousta z nich se povedla až napodruhé. Někdy až po chybách, které měly svou cenu.
Ohlédnutí bez růžových brýlí
Letos se chci ohlédnout zpět. Nejen za tím, co se povedlo. Ale i za tím, co se nepovedlo. Protože kdo tvrdí, že se mu 18 let všechno dařilo, ten vynechává podstatnou část příběhu.
Byly chyby. Špatné odhady. Lidi, kterým jsem věřil víc, než bylo rozumné. I chvíle, kdy jsem si říkal, jestli to celé má smysl. Právě proto vzniká tahle mini-série.
Ne proto, abych se litoval. A ne proto, abych si něco dokazoval. Ale proto, že věřím, že příběhy mají smysl jen tehdy, když z nich může někdo jiný něco vytěžit.
Pro koho to píšu
Píšu to pro lidi, kteří se snaží něco budovat. Projekt, firmu, tým.
Pro lidi, kteří žijí mezi dvěma kulturami a občas mají pocit, že nejsou úplně doma ani v jedné.
A pro každého, kdo někdy začínal od nuly a měl pocit, že je na to sám.
Jestli jsem se za těch 18 let něco naučil, pak tohle: největší síla není v tom být nejchytřejší. Největší síla je vydržet a zůstat férový, i když se to krátkodobě nevyplácí.
Co bude dál
Začínám malým historickým okénkem. Kapitolu po kapitole.
Tou první je 21. 1. 2008. První podpis. První krok, který tehdy vypadal nenápadně, ale dnes vidím, že změnil směr víc, než jsem si dokázal představit.
A pak půjdeme dál. K lidem, projektům, rozhodnutím i přešlapům.
Tohle je začátek.
Pokračování na mém blogu.